Luděk Adámek dnes už bezesporu patří k legendárním basákům českého rocku. Jeho kariéra je především spojena s kapelou VITACIT, ve které hrál od roku 1982 až do roku 1994, ale hrál také v mnoha jiných skupinách různých stylů. Poprvé jsem měl možnost Luďka vidět zblízka ještě coby patnáctiletý fanoušek někdy v říjnu 1989, kdy jsem se svezl v jejich tour busu, abych jim ukázal cestu do letního kina v Orlové, kde tehdy vystupovali jako headliner na okresním metalfestu. Tenkrát by mne určitě nenapadlo, že s ním budu jednou dělat rozhovor pro fanklub KREYSONU. Protože ale každý žijeme téměř na druhém konci republiky, tento rozhovor jsme uskutečnili na dálku přes PC. Přesto si myslím, že je stejně zajímavý jako by byl udělán „naživo“.
Začnu obligátní otázkou směrem k Tvým hudebním začátkům. Kdy jsi poprvé chytil basu do ruky a jaký byl Tvůj první nástroj ?
Basu jsem poprvé chytil do ruky v osmé třídě, ale s muzikou jsem začal podstatně dřív. Už ve čtyřech letech jsem začal chodit kvůli vybití přemíry energie kromě přípravky na plavání ještě na takzvané orfovské nástroje, což je vlastně přípravka na hudebku.V šesti letech jsem začal v LŠU na violoncello a v deseti ještě k tomu klavír. Počítalo se, že bych mohl jít na konzervatoř a tam jsou povinné dva nástroje. Jenomže ve třinácti jsem se potkal s Led Zeppelin a moje hudební orientace se výrazně změnila. Toužil jsem po elektrické kytaře a cello jsem si dával na koleno místo kytary, kterou jsem neměl. Jednou mi spolužačka řekla, že její bratr prodává el. kytaru, tak jsem k nim hned utíkal. Kytara byla za 350 Kčs, ale já tolik neměl a tak mi nabídl basovou kytaru za 150Kčs. To už jsem měl, tak jsem ji koupil. Proto vlastně hraju na basu a ne na kytaru. Byla to basa české výroby a už tenkrát docela dost stará. Na jméno si už nevzpomínám.
Jaké jsi měl v té době vzory a v kterých kapelách jsi začínal ?
Nějaké vyhraněné vzory jsem nikdy neměl. Spíš jak jsem zaslechl nějakou zajímavou basovou linku z nahrávky nebo i z rádia (jedno jestli od české nebo zahraniční kapely, jedno jestli pop nebo rock), hned jsem se ji snažil napodobit. Když jsem se trochu naučil hrát na basu, tak jsem různě jamoval s kamarády doma nebo v rádoby zkušebnách. Chodil jsem na zkoušky různých kapel a doufal, že třeba basista nepřijde a já budu moct za něj zaskočit, což se taky párkrát stalo. Tak jsem začal hrát s původně punkovou kapelou ANTITMA 16, ze které nakonec zbyl akorát kytarista Karel Jančák a zbytek se vyměnil za muzikanty, kteří chtěli hrát stejně jako já a Karel hardrock. Pak jsem ještě absolvoval pár zkoušek s artrockovou až jazzrockovou kapelou KATARZE, no a pak už přišel na řadu VITACIT..
V roce 1982 jsi nastoupil do tehdy hardrockového VITACITU. Jak tenkrát k tomu přestupu došlo ?
Teď nevím jestli to nebylo už v roce 1981, ale poprvé jsem kluky potkal ve vlaku když jeli na přísahu Karlovi Adamovi. Já jel taky na přísahu svému kamarádovi, no a aniž bych věděl kdo to je, tak jsem si k nim přisedl do kupé, protože to byly máničky a hráli na kytary a to mi bylo sympatický. Celou cestu jsme jamovali a oni si všimli, že na tu španělku hraju nějak divně, tak se mě na to ptali. No a když jsem jim řekl, že normálně hraju na basu, tak oni hned že si musíme spolu zahrát, protože jejich basista je teď na vojně a ten co s nima zatím hraje je moc starej a nemá moc elánu do hraní. Dal jsem jim na mě telefon že se ozvou, ale měsíc se nedělo nic až jsem jednou přišel ke Flekům na černé pivo a koho nevidím: Kuře a Venca. Dali jsme si pár piv a vyrazili do Roztok u Prahy do zkušebny a tam hráli až do rána. Pak jsem musel ještě projít schválením druhým kytaristou.
Tenkrát jste hráli spíš takový tancovačkový bigbeat. Zpěvákem byl Dan Horyna. Jak vzpomínáš na své začátky ve VITACITU ?
No trochu bych tě opravil. Tancovačkový bigbeat hrál třeba BENEFIT nebo MARKÝZ JOHN, ale VITACIT určitě ne. Když jsem jednou slyšel VITACIT, ještě než jsem s ním začal hrát, jako předkapelu BLUE EFECT ve Futuru na Smíchově, tak jsem na ně zůstal civět s otevřenou pusou, protože tvrdší českou kapelu jsem do té doby ještě neslyšel. Ze začátku co jsem hrál s VITACITEM tam zrovna Dan nezpíval, protože dělal „kariéru“ u BENEFITU. Tenkrát zpíval Kuře a Jirka (kytaristi). Tam za ním odešel po nějaké době i bubeník Venca, protože nebylo moc koncertů. Hledali jsme nového bubeníka i zpěváka, zkoušeli jsme s některými odehrát i koncerty, ale nebylo to pořád ono. Pak z ničeho nic se jednou ve zkušebně objevili Venca s Danem, že chtějí zpátky do VITACITU, ale nechtějí hrát s Jirkou, takže buď oni dva anebo Jirka. Bylo to na Kuřeti a na mě a rozhodli jsme se pro Dana s Vencou i proto, že přinesli nějaké kontakty na pořadatele a VITACIT se začal rozjíždět. Byli jsme na tancovačkách snad jediná kapela, která hrála skoro všechny věci vlastní a ne převzaté a lidi je brali a také jsme díky tomu mohli hrát i koncerty, které nás zajímaly mnohem víc než tancovačky. Postupem času jsme už hráli jenom koncerty.
V roce 1985 k Vám přestoupil také Láďa Křížek a nahradil Dana Horynu. Hned po něm přišel také Dodo. Jak probíhal jejich přestup ?
Dan byl v místech kde jsme vystupovali obrovsky populární a oblíbenej, což s sebou přinášelo ale i problémy, protože každý si chtěl dát s Danem panáka nebo poslal rovnou celou láhev. No a ten se stěží ubránil takovým svodům, takže se během vystoupení nebo i před lehce „poupravil“, což bylo velmi výrazně poznat na jeho chování, ale i na vystupování na pódiu. Proto dostal ultimátum a když ho porušil, tak dostal padáka. Náš tehdejší kytarista Michal Bohumel nás jednou vzal na koncert kapely TAM s tím že tam zpívá dobrej zpěvák. Vzpoměli jsme si na to po Danově odchodu a hned vyrazili do Loun. Samozřejmě že tím zpěvákem byl Láďa. Prorazit v místech, kde měl Dan tak silné fanouškovské zázemí bylo ovšem pro Láďu hrozně těžké. Dan byl jejich a Láďu neznali a vůbec je nezajímalo jak dobře Láďa zpívá. Myslím, že definitivně se to zlomilo až když přišel Dodo a změnil se prakticky celý repertoár. V té době jsme přestali hrát na tancovačkách a soustředili jsme se na koncerty, což se projevilo na nových skladbách, které byly Láďovi i novému složení VITACITU jako šité na míru i s novým zvukem kapely.
Začali jste postupně přitvrzovat směrem k heavy metalu. Kdo byl hlavní příčinou této změny ? V porovnání s obdobím Dana Horyny to byl přece jen rozdíl !
Já bych neřekl přitvrzovat. Ta změna tkvěla spíš v pojetí nových skladeb a ve výsledném zvuku. Dodo byl o pár let mladší a měl rád novější kapely a muzikanty než my a proto i styl jeho hry byl jiný než jak jsme do té doby hráli. Láďa v tom byl také daleko víc doma, tak celá kapela tu změnu přijala a začali jsme všichni pracovat pro celek, čímž jsme plynule přešli od hardrocku k metalu.
Tenkrát jste byli docela dobře rozjetí a v tomto období vznikaly také skvělé pecky jako „Já chci se ptát“ „Snad odpustíš“ nebo „Drákula“. Některé hrajete s Láďou i v dnešním KREYSONU. Můžeš fanouškům popsat blíže toto období ?
V té době se u fanoušků metalové muzice velmi dařilo, koncerty byly vyprodané, ale na oficiálních místech to neviděli moc rádi, tak vymýšleli jak to bez represí zarazit. Jeden z takových pokusů byla i spousta soutěžních přehlídek a festivalů, kde chtěli ukázat, jak je tvrdá muzika proti schvalované hudbě kapel typu RATATAPLAN, NAHORUPOSCHODIŠTIDOLŮBAND, nebo Z KOPCE a jiným špatná, jenže se přepočítali ! Ukázal se přesně pravý opak. Rozdíl v kvalitě autorské, interpretační i obsahové byl proti těmto skupinám tak obrovský, že se nakonec za nás postavili i lidé z vysokých funkcí v rádiích i televizi, dramaturgové a podobně, a nám to paradoxně hodně pomhlo. Díky tomu jsme se dostali na první Rockfest, kde jsme se stali laureáty interpretační soutěže, a potom už nás museli zvát všude. To bylo jedno z vrcholných období VITACITU, ve kterém vzniklo mnoho skvělých skladeb, jako třeba ty, které jsi jmenoval.
V roce 1987 odešel Láďa do CITRONU. Jak jste to tenkrát vnímali ? Byli jste na něj naštvaní ?
Byli jsme spíš zklamaní. V tom období byl velký zájem nejenom o kapelu jako takovou, ale i o jednotlivé muzikanty. Lana lítala kolem a vlčáci se snažili urvat někoho z kapely do svejch většinou popíkovejch projektů s tím, že zařídí profi přehrávky a natáčení ve studiu a televizi a já nevím co ještě. My jsme se tenkrát dohodli, že nebudem žádným nabídkám věnovat pozornost, ale že se soustředíme na VITACIT a dva roky budeme makat na plný pecky, psát nové skladby, cvičit, zoušet, hrát, zkusíme se zprofesionalizovat a prosadit do rádií a televize. No a Láďa to jako první porušil, protože se asi chtěl nahoru dostat víc než my a dřív i za cenu odchodu z VITACITU. Nás to tenkrát hodilo zpátky nejmíň o dva roky. Zkoušeli jsme ho nahradit nějakým jiným zpěvákem, ale zpěváků s takovým zápalem pro věc jaký jsme měli my moc nebylo.
Mikrofonu se chopil Dodo a jeden čas jste hráli ve třech, protože druhý kytarista Kuře odešel na vojnu. V té době vznikl legendární film Horká kaše, kde jste byli k vidění a slyšení během celého filmu. Co pro Vás tento film znamenal a jak se na něj po letech díváš Ty ?
Tvůrci původně chtěli natočit úplně jiný film, kde by ukázali metal jako agresívní hudbu, která provokuje nasilí. Měli několik adeptů mezi metalovými kapelami, nakonec jsme zůstali my a ARAKAIN. Chodili nějakou dobu na naše koncerty i na ARAKAIN, aby si vybrali kdo ve filmu bude vystupovat. Nakonec si vybrali na společném koncertu VITACITU a ARAKAINU v Chomutově nás. Začali s námi komunikovat i o obsahu filmu a na základě zkušeností z našich koncertů, kterých s námi absolvovali aspoň 20, nakonec scénář přepracovali. V době kdy se film natáčel se dál už jít nedalo a velká smůla pro film byla, že do kin přišel těsně před revolucí. Ve světle nových událostí neměl takový dopad jako třeba dříve měl Smyczkův film Proč.
Ve filmu zazněla taky známá hláška, že „lepší lžička vitacitu rozpuštěného ve vodě, než-li celý citrón. Což byla jasná narážka na tehdy Láďovu kapelu CITRON. Byla tenkrát mezi oběmi kapelami velká rivalita ?
Myslím že to bylo originální znění oficiální televizní reklamy na tehdy hodně populární instantní nápoj a naši fanouškové si ji vzali za svou a s obrovským vtipem ji aplikovali na všelijaké situace. Jinak rivalita mezi námi, teda aspoň z naší strany, nikdy nebyla, protože přes porovnatelnou oblíbenost obou kapel u publika, jsme v produkčním zajištění za Citronem zaostávali o několik úrovní, díky Radimovi Pařízkovi, jeho kontaktům a manažerským schopnostem.
V roce 1988 se k Vám připojil Ivan Polák, který nahradil Vencu Pokorného. Pak se objevil na některých Vašich koncertech znovu Láďa jako host. Znamenalo to, že by se měl snad vrátit ? Jaká byla na pódiu tenkrát atmosféra ?
Já nevím jaké byly tenkrát Láďovy záměry, ale my jsme to vždy vítali jako příjemné zpestření našich koncertů. Po Horké kaši s náma občas vystupovala i Lucka Bílá a také jsme tu a tam pozvali některého ze zpěváků, které jsme zkoušeli když Láďa odešel.
V roce 1989 jste se stali profesionální kapelou. Jak se tím změnil Tvůj život ?
Můj život se asi vůbec nezměnil, protože já už měl muziku jako náplň života dávno před tím. Hlavní změna byla v té produkční části, kde jsme najednou měli agenturu, která zajistila koncerty, smlouvy, plakáty, dopravu, ubytování atd. Takže vlastně změnil. Měl jsem míň práce a víc času, i když s tím časem je to relativní, protože jsme hráli i 25 koncertů za měsíc.
Období 1989 – 1990 bylo podle mne asi vrchol VITACITU. K pár skladbám jste měli i anglické texty. Neuvažovali jste tenkrát o pokusu prorazit na západě ?
Ty anglické texty byly pozůstatek z HORKÉ KAŠE, která se promítala i na západě, konkrétně na filmových festivalech v tehdejší SRN a v USA. Napsal je producent filmu Josef „Chicago“ Novotný, který je i autorem některých českých textů ke skladbám, které ve filmu také zazněly. Tenkrát bylo zvažování cesty na západ pro většinu kapel maximem toho, co se přeze všechno úsilí podařilo dokázat, proto jsme vyrazili na východ a anglické texty jsme předvedli třeba na turné v Rusku a Bulharsku.
V té době jsi hrával také s heavy bluesovou kapelou DUX. Bylo moc těžké zaskočit za zesnulou basovou legendu Vladimíra Padrůňka ?
Protože každý hraje na svůj nástroj jinak, tak ikdyž zahraješ stejné noty, výsledek je jiný. Z toho důvodu je potřeba si trochu party upravit podle sebe. Láďa Padrůněk ale byl jen jeden.
V září 1990 vyšla VITACITU první deska „Vzhůru přes oceán“. Vím, že s jejím vznikem byly nějaké problémy. Můžeš přiblížit jak deska vznikala ?
Všechno kolem desky si vzal na triko Dodo, proto by to byla spíš otázka pro něj. Jinak nahrávalo a míchalo se ve studiu Citron a deska vyšla u Multisonicu. Byli jsme si ohlídat lisování v Loděnicích, protože v tu dobu tam měl „patent“ na rytí matric už asi 20 let člověk, kterého zajímalo víc jak ušetřit rycí jehly než výsledný zvuk desky. Naštěstí měl slabost pro alkohol, tak se po dobu výroby naší matrice uklidil i s lahvinkou, kterou jsme mu přinesli, do své kanceláře a my měli volné pole působnosti.
Potom jsi nahrál basu na Dodovu sólovou desku „My little world“, ale v květnu 1991 jste odehráli Váš poslední koncert, protože Dodo se chystal do Ameriky. Jaké byly tenkrát Vaše další plány ? Počkat na Doda nebo pokračovat bez něj ?
Původně jsme mluvili o tom, že bych jel do ameriky s Dodem, ale pak jsem si to rozmyslel. Uvažovali jsme o obou možnostech a při obhlížení možných spoluhráčů do nového projektu jsme narazili na Petra Kocoura, který měl svůj výrazný rukopis a styl, což je minimálně stejně důležité jako umět zahrát etudy, ale méně obvyklé. Začali jsme s ním spolupracovat na jeho rozjednaném projektu.
Ten projekt byla kapela GUNS, která se v podstatě přeměnila v nový VITACIT, ale fanoušci tuto změnu nesli dost těžce. Nemyslíš, že to byla chyba ? Neměli jste spíše pokračovat pod původním názvem GUNS ?
Bylo to trošku jinak. Ten Petrův projekt, ke kterému jsme se přidali, byla jeho obnovená kapela GUNS a s náma v sestavě jsme tomu říkali GUNS a hosté. Hodně jsme o tom přemýšleli. Věděli jsme, že hledat kytaristu jako byl Dodo a pokračovat dál ve stejném stylu asi nic už nepřinese, maximálně tak vykrádání sebe sama, nemluvě o tom, že obliba ortodoxního metalu ve světě i u nás stále klesala, jak kapely typu Iron Maiden nebo Judas Priest byly vytlačovány kapelami jako Guns'n'Roses a dalšími, tak nám ten posun přišel logický a udělali jsme z toho VITACIT. Jestli to byla chyba nebo ne už asi nikdo nedokáže posoudit, protože stejné reakce fanoušků byly i na Láďu Křížka když přišel k VITACITU a to dneska asi už nikdo za chybu nepovažuje. To je asi normální, že lidé neradi přijímají něco nového a navíc ta doba, kdy k tomu došlo, nebyla vůbec jakékoli muzice nakloněná, takže jsme nedostali ani čas ani šanci něco dokázat.
V novém složení jste hráli pravý americký street rock ve stylu SKID ROW, CINDERELLA, MÖTLEY CRÜE nebo GUNS n´ROSES a natočili desku „Máte se hnout“, která vyšla v roce 1992. Fanoušci VITACITU ji ale moc nepřijali. Jak jste to tenkrát nesli ?
Co já vím, tak deska byla přijatá celkem dobře. Určitě bylo dost posluchačů, kterým se nelíbila, ale těch, kterým se líbila, bylo podstatně víc. Docela se i dobře prodávala.
Podle mě je to výborná deska, ale jak už jsi řekl, přišla ve špatnou dobu. Přitom sestava byla pro tento styl ideální. Kromě Tebe a Kuřete s Vámi dále hráli Štěpán Smetáček na bicí, zpíval Fany Stehlík a sólové kytary se chopil již zmíněný Petr Kocour, který měl ve své hře takový ten pravý „americký feeling“. Jak hodnotíš tuto desku a potažmo celé toto období nového VITACITU ?
Jednoduše jsme si to užívali. Při nahrávání desky byla spousta prima hostů, jako třeba Lucka Bílá, Marcela Březinová, percussista Pavel Plánka nebo dechová sekce Splash Horns. S výsledkem jsme byli spokojení, byla dobrá parta, jenom doba muzice moc nepřála, takže koncertů bylo málo a navíc přestali chodit lidi. Tenkrát se nechodilo vůbec na nic kromě tancovaček a diskoték se striptýzem nebo lesboshow, takže když jsi chtěl hrát alespoň pro nějaké publikum, tak jenom jako host tancovačkový kapely. I OLYMPIC to tak nějakou dobu dělal.
Jenže záhy Vás opustil Smetáček, kterého nahradil Lukáš Doksanský a pak už o Vás nebylo moc slyšet. Jak probíhalo poslední období tohoto VITACITU a jaké reakce fanoušků jsi zpozoroval ?
Kromě několika fanoušků na jednom koncertě v Praze byly reakce kladné, publikum si užívalo koncerty s námi a jak už jsem říkal, tak díky té době nemohlo být o turné ani řeči, takže celkem logicky došlo k personálním změnám a po nějaké době přešlapování na místě to utichlo úplně.
Poslední „stopu“ jsem o Vás zaslechl na tributní desce věnované Olympiku a pak přišel rozpad. Opravdu nebyla vůle pokračovat dál ?
Což o to, vůle byla, ale nebylo kde, s kým a pro koho. Nový management nezařídil žádné promo ani koncerty, takže jsme to rozpustili.
Zhruba v té době Tebe a Kuřete oslovil Láďa v souvislosti s nahráním starých vitacitích fláků na jeho sólovou desku Klíč k mé duši. Jak jste tuto nabídku přijali ?
Po celou dobu jsme točili různé projekty s různýma lidma, protože to patří tak nějak k profesi muzikanta. Když přišla nabídka od Láďi byli jsme rádi, že si zase zahrajem starý fláky VITACITU, které máme pořád v srdci.
Po půl roce jsi nahrával basu také v některých skladbách na desce „Elixír života“. Neoslovil Tě už tenkrát Láďa abys šel hrát do KREYSONU místo Karla Adama ?
Naše dohoda byla jen na natočení desky, takže ne.
Nakonec se novým basákem KREYSONU stal Vítek Fiala, ale KREYSON byl v krizi. Deska „Zákon džungle“ neměla velký komerční úspěch a koncerty byly poloprázdné. Co jsi v té době dělal Ty ? Nebylo o Tobě totiž vůbec slyšet.
Já jsem tou dobou pobýval v Heidelbergu v Německu.
V poslední fázi existence KREYSONU Tě Láďa znovu oslovil abys odehrál poslední koncerty. Věděl jsi tenkrát, že je to poslední křeč , nebo jste plánovali nějakou další budoucnost KREYSONU ? Vím, že byla v plánu nová deska „Smrt mouchy“.
Krátce před tím, než mě Láďa oslovil, jsem skončil u CHINASKI, ale hrát jsem chtěl dál. Takže jsem doufal, že z toho něco bude, ale jak už jsem několikrát říkal, doba nebyla tvrdší muzice nakloněná a zatímco CHINASKI, kteří byli produktem nové éry, se rozjížděli tak metal uvadal.
Jednu dobu jsi působil také v německé kapele AKASHA CHROME. Můžeš ji fanouškům trochu více přiblížit ?
Duší kapely byl skvělý kytarista Volker „Roger“ Haid, který hrál na druhou stranu, ale struny měl jako pravák, takže měl tlusté E dole a ne nahoře jako ostatní. Byla docela honička při jamování uhodnout co právě hraje za akord. Používal i hodně kytarové efekty, ale ne jenom na dobarvení zvuku. Ty efekty měl zapracované přímo v aranžmá jednotlivých skladeb. Inspirovali jsme se hodně nahrávkami King Crimson, Roberta Fripa s Davidem Sylvyanem, Briana Ferryho a dalšími. Sestava byla bicí, basa, kytara a zpěv. Většinou jsem bydlel u Rogera a tam taky vznikla většina repertoáru při našich nekonečných jamech do 5 do rána. Dali jsme spolu dohromady základ písničky, tzn. kytaru a basu a potom jsme to ve zkušebně dodělali s kapelou. To byla výhoda společného bydlení.
Když vloni začal chystat Láďa comeback nového KREYSONU, nejprve vyhlásil konkurz na muzikanty. Ty ses ale konkurzu nezúčastnil. Kdy Tě tedy Láďa oslovil a jak jsi na jeho nabídku reagoval ? Bylo těžké po tak dlouhé pauze naskočit zpět do toho kolotoče ?
Láďa mi volal koncem listopadu 2006 a já jsem bez váhání přijal. Nejdůležitější bylo, aby nám to fungovalo v novém složení, což se bezezbytku povedlo. Když dáš dohromady pět nebo šest dobrejch muzikantů, nezaručuje to nutně úspěch. Do muzikantského života jsem se vpravil okamžitě, jako bych ho nikdy neopustil.
Jak moc se Ti líbí muzika „starého“ KREYSONU ? Vím, že máš raději takový ten americký street rock než metal. Která deska je Tvá nejoblíbenější ?
Já nemám úplně vyhraněný styl. Líbí se mi skoro každá hudba, která má hlavu a patu. KREYSON jsem znal spíš z radia a televize než z desek, ale byl jsem se podívat na několika koncertech, a tam se mi KREYSON moc líbil. Spíš než celá alba si vybírám jednotlivé skladby, protože vždy jsou pro mne subjektivně některé skladby na desce výrazně lepší a jiné horší. Přesto Anděla na útěku považuji za velmi vyrovnané album.
Hraješ dnes ty skladby přesně jak z desky, nebo sis trošku poupravil basové party po svém ?
Jak už jsem říkal dříve, tak každý basista hraje jinak a z toho vyplývá i jistá míra úprav basových partů, ikdyž výsledný efekt by měl být co nejpodobnější originálu.
Jak jsi vnímal skutečnost, že měl KREYSON po svém nástupu v roce 1990 takový úspěch ? Věřil jsi, že se Láďa po odchodu z CITRONU tak rychle chytí ?
Pravdou je, že Láďa Kreyson rozjel tehdy naprosto nezvyklým způsobem, alespoň co mám informace. Nejdříve vytvořil kompletní produkt podle svého nejlepšího vědomí a svědomí s lidmi, které si sám vybral a potom ho nabízel firmám, které tím pádem nemohli do jeho podoby zasahovat. Takže nesl jen a jen svoji kůži na trh. Jak se ukázalo, tak jeho vize byla správná a to ocenili i posluchači. Já jsem to tenkrát moc nesledoval, ale Láďu znám jako velmi pracovitého člověka s dobrými nápady, takže o jeho úspěchu jsem nikdy nepochyboval.
Jakou muziku si pustíš ve volném čase ?
Volný čas mám prakticky jenom v autě když někam jedu, takže muziku poslouchám hlavně tam a pro tu příležitost mám udělané výběry toho co se mi líbí, od Led Zeppelin po Bryana Adamse, od Police po Soundgarden a podobně.
Sleduješ současnou českou rockovou scénu ? Je nějaká kapela, která by Tě v poslední době zaujala ?
Upřímě řečeno nesleduju, ikdyž na festivalech kde jsme hráli, jsem českých kapel slyšel docela dost a některé se mi líbily, tak jednoznačného favorita nemám.
Teď Ti předložím pár zvučných jmen skvělých baskytaristů a prosím o Tvůj stručný komentář:
- Billy Sheehan (ex-MR.BIG)
- Michael Anthony (ex-VAN HALEN)
- Vladimír „Guma“ Kulhánek
- Steve Harris (IRON MAIDEN)
- Michael Inez (ex-Ozzy Osbourne, Alice in Chains)
Vybral jsi samý dobrý borce, každý z nich je výborný a každý z nich úplně jiný. Basa je zvláštní nástroj v tom, že se pohybuje na pomezí mezi rytmem a melodií. Dobrý basista, ikdyž je třeba takový ekvilibrista jako Billy Sheehan, hraje hlavně pro kapelu a pro písničku a když je to potřeba tak nezahraje ani o notu víc než je nezbytně nutné a schová si svoje „špeky“ na vhodnější příležitost. Ty, které jsi vyjmenoval, to umí všichni a proto jsou žádaní.
Jaký používáš aparát a na který nástroj hraješ ?
Zesilovač Mesa Boogie 400+, box Mesa Boogie 1516 Road Ready, basa Fender Jazz Bass.
Zúčastnil ses poprvé srazu fanklubáků KREYSONU v Chlumci nad Cidlinou. Jak se Ti líbil ?
Fan klub je prima, člověk by až nevěřil, co všechno jsou fanoušci pro tu svoji kapelu schopní udělat nebo obětovat a na srazu je jedna z mála příležitostí se jim za to revanšovat. Já, a vím že i kluci, jsme si to na srazu bezvadně užili !
Jak bys zhodnotil zatím ten necelý rok Vaši činnosti a jaké máte další ambice ? Řekli jste si třeba, že převálcujete naši scénu, nebo tomu necháváte spíše volný průběh ?
Asi bylo dobře, že všichni, co teď hrajeme v Kreysonu, jsme zažili období slávy, ale hlavně i dlouhý půst, který nás naučil vážit si všech i malých úspěchů, ale i takových základních věcí, jako že jsme se dali dohromady a hrajeme pro výborné publikum, že naše písničky s námi zpívají fanoušci, kteří se v době jejich vzniku narodili, ale hlavně hrajeme v první řadě pro radost z hraní, která je z nás na koncertech doufám cítit.
Chystá se vánoční turné s DORO a WASP. Jak moc se těšíš a co pro Tebe hraní v KREYSONU znamená ?
Už počítám dny a hodiny až konečně vyrazíme !!! Těším se i na pořádné zkoušení před hraním a že budem s klukama zase hodně pohromadě, protože Kreyson je moje nová rodina !
Připravil Rockline
